Napiš obecné tipy pro práci s dětmi, mami. Napsala mi dcera po mailu, když jsme se bavily o tom, co by mohlo jiné nebo začínající pedagogy zajímat z oblasti práce s dětmi. Tak jsem si sedla a začala jsem o tom přemýšlet. Napadaly mě různé aktivity, ale je třeba začít od začátku a tam patří pedagog, učitel, průvodce, vedoucí nebo taky rodič jako osobnost.
Z mého pohledu se rodíme se schopností předávat vědomosti nebo ne. Všechno se nedá naučit, ani tuto schopnost nemusí mít všichni. Něco je v povaze, něco v odpozorování. Ale i introvert může být skvělý kantor, jen to musí umět projevit a být si vědom toho, jak na to.
Každý učitel, průvodce, lektor nebo vedoucí je člověk, který dopředu ví, že bude pracovat se skupinou lidí nebo dětí. Koneckonců na toto poslání studoval dlouhé roky a připravoval se na to.
Jeho úkolem je dovést všechny ze zájmem k poznávání a vědění tak, aby to nebyla hrůza jak pro něho, tak pro ty, které vede. Ne vždy je to však samozřejmostí. A přesto, že se na všech středních školách a vysokých školách v psychologii píše a učí o osobnosti pedagoga, často se ve své praxi setkávám s uchazeči o toto poslání, kteří se k tomu zjevně nehodí.
Potom se nesmíme divit, že výše jmenovaný nemá úctu ani u svých svěřenců, natož pak u jejich rodičů. Ztrácí důvěru a rodiče i děti potom mohou získat pocit, že tento člověk není hoden jejich zájmu a svým chováním mu to dávají najevo.
Proto všichni, kdo vedou děti, žáky, studenty nebo dospělé, by si měli uvědomit následující, odpovědět si pravdivě na tyto otázky a zvážit, zda toto je jejich cesta:
– mám v sobě dost odvahy dnes a denně chodit s kůží na trh
– mám chuť učit se stále novým věcem
– umím si ze sebe udělat legraci
– umím přiznat, že jsem se mýlil nebo že prostě neznám odpověď
– umím být sám sebou v každé situaci –
– umím být ostatním partnerem (dětem, studentům, rodičům, kolegům…)
– umím se zapojit do procesu a být jeho součástí a ne pouze pozorovatelem a hybatelem
– umím si hrát a objevovat
– umím ošetřit svůj komfort – říci, co potřebuji, co je mi nepříjemné, co chci změnit
– umím slevit ze svých nároků
– umím vybočit ze zajetých kolejí
– umím se naladit na potřeby rodičů i dětí
– umím být realistický
Mýty o učitelích totiž zkreslují pohled na ně a říká se, že:
– mají mnoho volna – kdy se připravují na další hodiny a aktivity
– si užívají prázdniny – kde se vzdělávají ve svém volném čase, protože během školního roku mnoho šancí nemají
– si vlastně jenom hrají s dětmi – za čímž se skrývá, že vědí co dělají, jaké děti mají ve skupině, kam je mají dovést atd.
– studovat na učitele je vlastně pohoda, když ses nikam nedostal, tohle zvládneš – toto je častá pravda a na praxi se to objevuje čím dál častěji
– kdo neumí, ten učí – což může být pravda, protože se pedagogem může stát opravdu každý, když má studijní předpoklady, nikdo totiž neprověřuje ty lidské
Kde a v čem tkví problém? Je někde mezi. Mezi všemi mýty a všemi pravdami. Jednou jsem na přednášce o hledání dobré školy zaslechla jedno moudro od Boba Kartouze. Na otázku, jakou školu by volil on sám, pro své dítě, v klidu odpověděl, že systémově mu je to jedno, to co je důležité, jsou lidi. A v tom mu musím dát za pravdu. I v sebelepším systému můžete narazit na troubu, co se opravdu neměl stát učitelem a ve státní škole můžete najít pedagoga 1A, který vaše dítě nadchne pro učení tak, že až bude učitel v důchodu, vaše dítě se mu bude stále s úctou připomínat, když se potkáte.
Takže obecný tip pro práci s dětmi číslo jedna:
PTEJTE SE SAMI SEBE, ZDA TUTO PROFESI CHCETE DĚLAT.
0 komentářů