Co se děje, když opustíme komfortní zónu?
Všichni víme, že v komfortní zóně se cítíme bezpečně. Víme, co čekat, máme všechno pod kontrolou, není čeho se bát, protože tohle jsem už zažil a vím, jak reagovat nebo co přijde. Ale právě tam se přestáváme učit.
Jsou tři zóny komfortu.
- Jedna je ta, kde se cítíme bezpečně. Nic se neděje, ale nic se také nemění.
- Druhá je Zóna učení a ta je právě za hranicí pohodlí. Tady se učíme, rosteme, překonáváme sami sebe. Je to někdy nepohodlné, ale tam se stáváme lepšími verzemi sebe.
- Třetí zóna je Zóna paniky. Ta je tam, kde je to už moc. Když jsme přetížení, ztrácíme sebedůvěru, místo abychom ji nabírali.
Na táboře se s vystoupením z této zóny klidu a bezpečí děti setkávají velmi často. Aktivity, které je vedou z bezpečí – do zóny, kde si nejsou úplně jisté, kde se cítí trochu nepohodlně.
Třeba když
… se poprvé podílí na přípravě programu, a to je trochu děsí
… poprvé spí na jiném místě
… plní novou aktivitu, které zpočátku nerozumí
… jsou součástí nového kolektivu, který vlastně nezná
… spí v lese pod širákem
Když jsou děti součástí takových aktivit na táboře, tak právě tam se děje kouzlo změny.
Tábor je nádherné místo proto, že nás přirozeně vede do zóny učení. Nejsme tam sami, jsou okolo nás kamarádi a vedoucí, kteří nám důvěřují a děti mohou důvěřovat jim. Vše se děje v bezpečném a podpůrném prostředí. A hlavně – nikdo děti do ničeho nenutí. Rozhodnutí je vždy na nich.
Na táboře děti učíme vystupovat z komfortní zóny s ohledem na jejich vnitřní nastavení a podporujeme jejich chuť zkusit něco nového.
A v každém případě je to stejné. Nejdřív přichází obava, potom odvaha a pak…. hrdost. Nejcennější věc, kterou si vezme dítě z Klikového tábora, není jen fotka u táborového ohně (i když i ta je fajn). Je to vědomí, že je schopno překonat sámo sebe. Že když příště v životě bude čelit něčemu, co ho děsí, může si vybavit některé momenty ze společných výzev na táboře a ví, že to zvládne.
Protože už jednou to zvládlo.
