S divadelní improvizací jsem se potkala skrz mojí kamarádku Káč. Šla jsem do toho, protože jsem hravá a baví mě hledat nové způsoby dívání na svět. Za tu dobu, co jsem se k Impru dostala jsem měla možnost potkat úžasné a hravé lidi, hravost v její ryzosti a sebe samu, když se mi v běžném životě staly věci, se kterými opravdu nelze počítat.
IMPRO má jednoduchá a srozumitelná pravidla, která přesně pasují do života. Dovolím si je napasovat na svoji životní situaci, kterou právě procházím. A to, když mi během hodiny shořel celý život. (myšleny věci a tvorba za 20 let)
TADY A TEĎ – není nic jiného, než čas, který právě žijeme – neohlížet se ani nepředjímat, co bude. Když jsem viděla plameny, které olizovaly okna a bylo jasné, že se nic z toho, co v hořícím patře bylo, nezbude, byla jsem zoufalá. Plakala jsem a propadala bezmoci. Celou noc jsem nespala, ale nezbylo mi nic jiného, než se soustředit na to, co se právě děje – někdo chce založit sbírku, jiný pomáhá s prostorem, další s bydlením a nákupem spodního prádla, někdo nabízí prostor k uložení toho, co zbylo … tady a teď jsme museli řešit vše, co přicházelo. Nebyl čas na přemýšlení o tom, co bude nebo co by bylo kdyby, nebo se obracet do minulosti. Prostě jsme řešili jen to, co je právě teď. Otřepané fráze, které jsem pochopila, až v tomto šíleném čase. Nemůžu být připravená na vše, co v životě přijde, ale mohu reagovat na to, co se právě děje.
KROK PRO KROKU – není třeba mít velké plány, vyřeš jedno a potom druhé, půjde to líp, stavěj na situaci, která přichází. Když jsme zjistili rozsah škod – a že jich nebylo málo – tak jsme se zaměřili na to, co bylo nejblíž. Žádné velké věci nebo plány. Co je třeba zajistit právě v tomto okamžiku a pěkně pomalu, krok po kroku – nikdo, ani my sami, jsme nedokázali říct nebo plánovat velké věci. Šli jsme a jdeme stále, krok po kroku dál. Trochu mi to připomíná prince Velena z pohádky Princ a Večernice. Ani krok stranou. Jdi vpřed a neohlížej se, nezastavuj se. To dáš, i když nemůžeš, seber odvahu a sílu udělat další krok. Malý. Těžký. Rozhodný.
AKTIVNĚ NASLOUCHEJ – sobě i druhým, ZPOMAL – aby ti neuteklo něco podstatného. Přicházely rady, co dál, co s tím, kam jít a za kým, s kým jednat a co dělat. Jaký pozemek koupit a kde hledat nějaký objekt, který by mohl zase sloužit dětem. Kdo by mohl pomoct a jak. Najednou bylo úplně jedno, kolik akcí pro lidi uděláme, jestli vše stihneme, kdo k nám přijede. Najednou jsme ze 120Km/h jeli 30 km/h a nedalo se nic víc dělat, než se dívat kolem sebe, vnímat lidi a rozhodovat se. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak s aktivním nasloucháním druhých přijde i aktivní naslouchání sobě. A s tím souvisí i další pravidlo.
NÁSLEDUJ SVŮJ IMPULS V TĚLE VČAS – vnímej sám sebe, svoje potřeby, potřebu říct ano, ne i nevím, potřebu útěchy, soucitu i lásky, potřebu být sám či s někým. Jak se vše kolem zpomalilo, uvědomila jsem si, že potřebuji přemýšlet, že potřebuji být sama se sebou, že nemusím reagovat na všechno, co přichází a zároveň můžu reagovat na to, co mi dává smysl. Uvědomila jsem si, že já rozhoduji o tom, jak to bude dál a i NE reakce, neboli uposlechnutí impulsu, že nemusím vše vědět teď, ale mohu si nechat prostor a nereagovat, je dobře. Nicméně ostatní by měli vědět, jak to právě mám, takže …
BUĎ OČIVIDNÝ – komunikuj srozumitelně, co chceš, co potřebuješ, co cítíš, na čele nemáme displej, který by vše vysílal za nás. Říkat si o to, co potřebuju, vysílat jasné zprávy, jasná komunikace a jasné jednání – to bylo další částí. Říkat lidem, co se stalo, kde budeme sídlit, v čem nám mohou pomoct a jak. To bylo důležité v dalších měsících po požáru, protože lidé chtěli pomáhat a na nás bylo jim říct, jak mohou a s čím. Velmi s tím ale koresponduje další pravidlo a to je …
OŠETŘI SVŮJ KOMFORT – komunikuj co, potřebuješ, co chceš a měň to podle sebe, zajisti své pohodlí. Ne všechny reakce, co přicházely, byly vždy příjemné. Lítost, soucitné až nepříjemné pohledy, uhýbavé pohledy a někdy i vyhýbání se kontaktu. Měla jsem pocit, že nic nezmůžu, protože jsme chudinky. Někteří s námi i přestali komunikovat, aby tomuto nepříjemnému pocitu, nemuseli čelit. Chápu to. Jak se zachovat k člověku, kterému shořela střecha nad hlavou? Jak s ním mluvit? Jak se nedotknout „ožehavého“ tématu? Odvahu dát najevo a říct nahlas, že mi nevyhovuje být chudinkou, jsem dostala až po půl roce od té šílené události. Protože litování nikdy nikoho nikam neposunulo. Nepomáhalo mi, když mi druzí tiskli ruku a já viděla ty rozpaky, že sami neví nebo nemohou nic dělat, tak vás litují. Často jsem si uvědomovala, že je třeba říct si o to, co potřebuji – o rozhovor, kávu nebo obejmutí. Nastane totiž čas, kdy už mají všichni pocit, že je vše za vámi a dějí se další věci (protože svět se točí dál), a pro ty, kteří toho nebyli napřímo součástí, to může vypadat, že je už je vše v pořádku. Souvisí to s tím displejem, který nemáme na čele, tak je dobré vědět, že je komu zavolat, s kým si popovídat a na koho se obrátit. S tím souvisí pravidlo
PODPOŘ PARŤÁKA – nejsem na to sám, v této scéně je nás víc, spolehni se na druhé, že tě v tom nenechají, buď tě vytáhnou nebo se budou máchat s tebou. Velmi si uvědomuji, že tahle situace by v současné chvíli byla úplně jiná, kdybych na vše byla sama. Mám na své profesní cestě úžasného parťáka, který stejně jako já, bohužel, přišel o celoživotní dílo během jedné hodiny. Spojilo nás to a ta vzájemná podpora byla a je stále nedocenitelná. Také podpora od rodiny, kamarádů, známých či rodičů nám stále připomíná, že to, co děláme má smysl. Uvědomila jsem si taky, jak málo lidí kolem sebe mám, o které se mohu opřít v jakékoliv situaci a našla jsem i podporu tam, kde bych to nečekala vůbec. Život je opravdu pestrá mozaika příběhů. Po několika měsících jsme mohli zpomalit a usebrat se natolik, že máme možnost
VŠIMNOUT SI, JAKOU HRU HRAJEME – o co jde? Co mám dělat? Zamysli se a zastav se, co ti tvůj život dává najevo? Co máš změnit? V této fázi jsem začala přemýšlet o tom, zda se chci vracet do bodu, ze kterého mě Vesmír poslal sem. Zda cesta, kterou jsem šla, byla ta, kterou chci. Zda opravdu není čas na změnu – změnu myšlení, koncepce, náplně života, priorit. Zda ta hra, kterou teď hraju, je ta, která má smysl. O co tady jde? Co mi život ukazuje? Ve své podstatě je zázrak že žiju, kdybych se v noci neprobudila, tak jsme tam usnuli navždy. Takže kam, kudy a jak – všímám si mnohem víc toho, kde jsou moje hranice a jaká jsou pravidla hry, zda se mnou někdo nemanipuluje a co je pro mě důležité, schůdné a akceptovatelné. Jestli se u toho neberu až příliš moc vážně… Takže
S HUMOREM – jde všechno líp, nepropadej depresi, i když je to smutné a na prd, jsem si říkala, když ze mě vyprchala ta větší část smutku – chce to čas, který mnoho srovná. Ale jak se říká, můžete se posunout, ale nezapomenete. Ještě stále jsou chvíle, kdy se mi chce plakat a polykám knedlík v krku a dokonce mě dojímá, když si vzpomenu na něco, co jsem měla, vytvořila nebo koupila a nebo mám o tom mluvit před lidmi. Přechází to rychleji a rychleji, ten pocit staženého hrdla a slz v koutcích očí. Smějeme se často a humor i nadhled jsou koření, bez kterého se v této chvíli opravdu neobejdeme. No a životní situace nám předkládá, že se tomu všemu máme zasmát. Třeba když nám nabízeli, že možná bude prázdný prostor v ulici, kde sídlí Klub Plamen nebo že naše dveře do budovy v současné chvíli mají lepší přístup z ulice Na Zhořelci. Občas se někdo z pomocníků při záchraně věcí zeptal, jak nám může pomoct a doslova CO HOŘÍ? nebo se mě na Impru kolega ve scéně zeptá, zda dám přednost zpopelnění nebo pohřbení do země. Prostě to nevymyslíte. To co přichází je realita života a tomuhle se prostě nejde nezasmát 🙂
Nejdůležitějším pravidlem IMPRA je však …
ANO A … – když se tohle stalo a je to fakt, co dalšího je fakt, který nelze změnit? Přijímej se souhlasem a přidej něco navrch. Nebraň se tomu, co přichází. Nicméně v životě a v této situaci jsem k němu musela přistupovat v několika etapách. Musela jsem hned druhý den přijmout, že se to stalo, ale stále jsem tomu nemohla uvěřit. Chtěla jsem se probudit z toho hnusnýho snu a jet zase dál, jakoby se nic nestalo. Bohužel je realita opravdu nezměnitelná a stejně jako se musíte smířit s odchodem někoho, koho milujete, musela jsem se smířit s tím, že to, co jsem dvacet let budovala je pryč. Přijetí toho faktu je stále v procesu, ale jak jsem psala, je to čím dál lepší a s vědomím všeho, co k tomu patří, vím, že se všechny rány zahojí. Prostě to bude JINAK. Což je moje oblíbená IMPRO hra.
PS: Pravidel IMPRO je celá řada a já jsem tu rozhodně nezmínila všechny. Těm, kdo je na IMPRO zvědavý, doporučuji ho minimálně zkusit … ale garantuji vám, že pravidla určitě znáte a na IMPRU si je víc zvědomujete a po zkušenostech na tréninku je můžete implementovat do života … zvlášť když máte skvělou lektorku, díky Kačko! https://www.buresovakaterina.cz/improvizace/
Těším se, že se potkáme!
