Dneska je to přesně půl roku, kdy jsme probděli noc a ocitli se zase na začátku. Za dva dny končí léto a s ním i tábory, které jsou posledním naplánovaným a zároveň splněným slibem, který jsme dali rodičům, dětem, ale i sobě. Od 1. září bude všechno jinak. Vlastně ne, bude to JINAK. Jinak ve všech směrech. Inzerujeme, že si dáváme čas na rozmyšlenou, pauzu, nádech a výdech… na jak dlouho sami nevíme. Kamarádi, se kterými jsme celé roky spolupracovali nám volají a ptají se, jak to bude dál a s čím mohou počítat, rodiče i děti si potají myslí na Jablíčkování nebo Mikuláše, učitelé se ptají na program svatého Martina …
Ne, nic z toho nebude. Z povzdálí a sdílení všeho, co se u nás děje, to zdánlivě vypadá, že je vše v pořádku, máme nové místo, inzerujeme kroužky, programy pro školy, jede se dál… Někdo se ptá: „Tak co, už jste se oklepali?“ Ne, neoklepali … je to stejné, jako kdybyste se ptali někoho, komu umře někdo blízký, zda už na něj za půl roku zapomněl. Nestýskáme si už tak často, pláčeme potají a ve vypjatých chvílích nebo když se někdo zeptá v nesprávnou chvíli. Ale ještě to nějaký čas bude trvat, než zapomeneme, ale to se asi nestane – jen se obrousí ostré hrany bolesti.
Při realizaci všech táborových programů postupně zjišťujeme, co všechno jsme měli a co už není, přestože to v našich myslích stále visí na štendrech v dílně nebo v regálech ve skladu. Je to divné, smutné a k naštvání zároveň. Ale ohlížet se nemůžeme. Zvažujeme všechna pro a proti, chystáme nové věci, hledáme nové způsoby a máme naději, že se vše posune někam dál a bude to lepší, než kdy dřív. Jen u toho máme víc myslet na sebe.
Nejhorší je vkládat fotky do alb, kdy na nás vykouknou vzpomínkové obrázky. Prohlížet si to, co bylo je velmi hořkosladké a smutné. Shořely věci, které se dají koupit nebo znovu vyrobit a mnohokrát jsem slyšela, že to mohlo skončit hůř. Je to útěcha, kterou si říkáme, když je nám smutno. Ano, uvědomuji si, že jsme tam mohli taky zůstat a z Kliky by nezbylo nic. Takhle máme víru a naději, že Klika zůstane – možná v jiném hávu – ale funkční. Nikdo nám však nevrátí čas, který jsme vložili, práci, kterou jsme udělali, peníze, které nejdou proplatit.
Někdo namítne, že je to smutný příspěvek, že nemáme být depresivní, že máme zprávy vyvažovat a prokládat dobré zprávy s těmi horšími. Fakt mě tihle „rádcové“ baví. Chápu, že není hezké číst, že je někomu smutno, ale proces loučení, má své fáze. Je to nahoru dolů, jako na horské dráze. Letošní léto jsem pochopila mnoho věcí a nejmoudřejšími a nejupřímnějšími mudrci byly děti a IMPRO, které mi ukázalo, jak cenná jsou jeho pravidla.
Děkuju letošnímu létu, kdy jsem si mohla poplakat s dětmi a pomyslně se rozloučit s Klikou, jaká byla – v objetí těch, kteří ji měli jako svůj druhý domov. Děkuji letošnímu létu za krásný KONEC a dovršení všeho, co jsme si slíbili. Děkuji všem, kteří nám drží palce a zeptají se, jak se máme i přesto, že uslyší, že to stojí za prd. Děkuji i těm, kteří na nás kladou nároky, jakoby se nic nestalo a požadují perfektní servis a perfektní práci, protože věří, že jsme profesionálové a my jsme je nezklamali. Děkuji i těm, které jsme zklamali, protože jsme si dovolili být lidmi a díky nim jsem si uvědomila, že už nechci vydávat svoji energii pro někoho, kdo o moji práci nestojí. Děkuji za tuhle životní lekci, kdy jsem pochopila, jak důležitá je rodina, přátelé a komunita, ve které žiju. Jak důležité je zdraví, soucit, laskavost a schopnost odpouštět i milovat.
To, co je důležité, je očím neviditelné. Všechno ostatní ukáže čas….
